Historie
Domácí neboli individuální vzdělávání vychází z nejpřirozenější výuky v rámci rodinné komunity. Domácí vzdělávání je již v současnosti běžné na celém světě (například Japonsko, USA, Velká Británie atp.).
Jeho novodobá historie vznikla v 60. letech minulého století mezi evangelikálními křesťany a hnutím Hippies. Obě skupiny vyjadřovaly právo na vlastní názor ve vzdělávání a v jednotlivých státech USA si velmi tvrdě vybojovaly právo na možnost vzdělávat svoje děti dle vlatních představ. V mnoha státech USA byli první domácí vzdělavatelé radikální a někteří z nich za svoji svobodu bojovali. V Evropě se s ním setkáme v mnoha státech, ale rozhodně ne ve všech. Například na Slovensku či v Německu nebo ve Švédsku domácí vzdělávání není možné. Naopak v Rusku možné je. V mnoha zemích se děti mohou vzdělávat individuálně i na středoškolské úrovni (Velká Británie, USA). Pokud se podíváme do historie, individuální vzdělávání bylo výsadou bohatších vrstev společnosti, které najímaly svým synům a dcerám individuální učitele. Takovým osobním učitelem byl například Karel Čapek, který po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině a byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše v roce 1917. Stejně tak František Ladislav Čelakovský se živil do roku 1829 jako vychovatel a domácí učitel.
Současnost
Během posledních desetiletí měla idea domácího vzdělávání své stoupence i své odpůrce. Obdobné je to i dnes. Po sametové revoluci do Prahy začali přijíždět domácí vzdělavatelé z USA a pořádali o domácím vzdělávání semináře. Významnou osobou v domácím vzdělávání je bývalý ředitel Bratrské školy pan Mgr. Bohumil Bulíř, který s MŠMT dojednával první kroky experimentu domácího vzdělávání. Velkým přínosem pro domácí vzdělávání byla zkušenost matematičky Hany Tůmové, která v prvních letech po revoluci založila malou domácí školu pro svoje děti. Většina prvních domácích vzdělavatelů byla velmi soudržná a velmi obětavá. Mnoho z nich se etablovalo na akademicko - pedagogické úrovni, jako třeba docent matematiky na PF Antonín Jančařík či další. Postupně vzniklo i několik odborných prací na téma individuální vzdělávání. Vzhledem k době vzniku se mnoho prvních domácích vzdělavatelů přiklánělo více k spontánní tvořivé alternativní pedagogice, a tak by mohl vzniknout mylný dojem, že domácí vzdělávání se děje spontánně. V zahraničí domácí vzdělávání probíhá většinou klasickou formou dle učebnic. Na světě existuje již několik vydavatelství, která připravují učebnice pro domácí vzdělávání. V poslední době se ke klasickým domácím vzdělavatelům v ČR přidalo také hnutí lesních školek, které následně vytváří tzv. komunitní školy (kdy si jedna skupina rodičů najme společně učitele či vzdělávají společně). Téměř 100 % domácích vzdělavatelů jsou zodpovědní rodiče, kteří se snaží velmi zodpovědně vzdělávat své dítě. Někteří z těchto rodičů mají alternativní způsob života, velká část komunity jsou křesťanští rodiče a mnoho rodičů má prostě svoje osobní důvody. Zajímavé je, že mezi domácími vzdělavateli je mnoho učitelů. Individuální vzdělávání je velmi efektivní formou výuky, protože se může postupovat tempem pro žáka optimálním a mohou se využívat pedagogické metody pro žáka optimální . Odpůrci se nejčastěji obávají o „dostatečnou socializaci“ doma vzdělávaných dětí. Socializace se pochopitelně vyvíjí jiným způsobem než socalizace dětí, které nastupují v 6-ti letech do školy (v současné době v 5-ti letech do školky). Ale velmi často je výsledkem domácího vzdělávání citově stabilizovaný mladý člověk, který projde procesem socializace s menším zpožděním. Zapojení dětí po ukončení "domácí školy" do standardní školní docházky má svoje obtíže, ale ty má i změna školy a stěhování či nástup na střední školu. Nejčastěji rodiče vzdělávají doma během prvních dvou let školní docházky či v době, kdy je dítě na prvním stupni. V současnéí postcovidové době se ale vyskytuje celá řada případů, kdy je dítě z různých důvodu vzděláváno individuálně i na druhém stupni (a to nejen ze zdravotních důvodů či z důvodů psychických obtíží).
V České republice bylo domácí vzdělávání od 1. ledna 2005 uzákoněno jako jedna z forem individuálního vzdělávání pro žáky prvního stupně základní školy (žák si v domácím vzdělávání plnil povinnou školní docházku). Předtím bylo sedm let povoleno jako experiment Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ověřováno Výzkumným ústavem pedagogickým. Od školního roku 2007/2008 probíhalo v České republice pokusné ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni základních škol. V současnosti je již experiment ukončen a domácí vzdělávání na 2. stupni je povoleno celoplošně.